Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

About us in Media

Kde se v lidech bere zlo? Na to jsem zatím nepřišel, říká výtvarník Jiří Sozanský

vltava.rozhlas.cz, 3. 4. 2018

Umění nemá sílu měnit politickou realitu. Ale stojí za to nastavovat jí zrcadlo, říká o své výstavě Dům strach Jiří Sozanský. Připravil ji pro bývalou věznici ve Španělsku.

Odpor proti všem formám násilí, ideologickému útlaku a pošlapávání lidských práv představují pilíře celoživotní tvorby Jiřího Sozanského. Nekonformní umělec a člověk vyhraněných názorů své postoje nejčastěji reflektoval formou multimediálních projektů, které realizoval na místech poznamenaných civilizační sebedestrukcí. Koncentrační tábor Terezín, valdická věznice nebo města ve válečné Bosně a Hercegovině jsou jen některými z nich.

Zápas mezi lidským jedincem a mechanismy zla

Svůj aktuální projekt Dům strach vytvořil v prostoru někdejší ženské věznice ve španělské Segovii. Na velkoformátových malbách ztvárnil osudy čtyř obětí československé komunistické totality: katolického básníka Jana Zahradníčka, undergroundového básníka Ivana Martina Jirouse, literárního teoretika Záviše Kalandry a právničky Milady Horákové. „Těmto osobnostem se věnuji průběžně posledních 15 let. Nabídka z Českého centra v Madridu přišla právě ve chvíli, kdy jsem dokončil další část projektu na toto téma. Dlouhodobě sleduji španělskou historii a kulturu a chtěl jsem místnímu publiku naopak zprostředkovat vhled do podstatné etapy moderní české historie,“ okomentoval Jiří Sozanský vznik své nejnovější výstavy ve vltavském ArtCafé.

I v Domě strachu se ozývají Sozanského celoživotní témata: „V práci Jiřího se témata v čase přirozeně proměňují, ale jedno stále zůstává: moment odkrývání podstaty zápasu mezi lidským jedincem a děsivými mechanismy mocenského zla. Situace člověka, který se ocitá v krajině civilizační devastace,“ vysvětlil kurátor výstavy Richard Drury. Na otázku, jak v Domě strachu Sozanský navázal na své předchozí projekty, pak dodal.

„Podstatou současného projektu v Segovii je princip uvězněného člověka, ale ne v doslovném, ale metaforickém smyslu slova. Je výrazem situace, kdy se člověk nachází ve stavu duševní, myšlenkové, mravní stísněnosti. Takový stav představují osudy čtyř českých osobností, které ve strašidelném prostoru totality lidsky i názorově obstály. Dům strach ale není jen o individuálních osudech. Je zároveň obrazem celé společnosti, která trpí perzekucí, represí a intolerancí.“

Ženská věznice je zhmotněním represe

Prostředí věznice, kde byly v letech 1947 – 1956 za represí Francova režimu vězněny „ideologicky nežádoucí ženy“ a v letech 1970 – 1976 mužští političtí vězni, hrála pro autory výstavy prvořadou roli. Do vybraných cel o velikosti 2x4 metry čtvereční Sozanský s Drurym nainstalovali velkoformátové malby, ve kterých výtvarník zkombinoval techniku akrylu s úryvky textů Jana Zahradníčka a Ivana Martina Jirouse. „Sama architektura věznice pro nás byla zhmotněním represe. Přestože jsme nepracovali s konkrétními prvky španělské historie, věříme, že dialog mezi Jirkovou tvorbou a španělským reálným, historickým prostředím bude velmi silný,“ dodává Drury. Malby by podle Druryho měly zapůsobit především díky autenticitě, která je pro Sozanského výtvarný výraz typická.

„Autentické umění je vždy osobní konfesí, projevem jedinečného života. Na druhé straně, u těch největších umělců je v něm vždy obsažen moment významového přesahu, moment univerzality. V tomto projektu vyplývá ze čtyř konkrétních českých osudů. Nejde ale jen o reflexi dějin, jde o živou, aktuální lidskou výpověď,“ říká Drury.

Orwell to trefil přesně

I v Domě strachu se Jiří Sozanský nechal podobně jako ve většině svých předchozích projektů inspirovat kultovním románem 1984 George Orwella: „S Orwellovým nestárnoucím textem jsem se poprvé setkal roku 1983 v podobě samizdatu. Byl jsem fascinován, jak přesně Orwell formuloval, co jsme v komunistické totalitě zakoušeli a prožívali. K jeho románu jsem se nikdy v životě nepřestal vracet, protože jsem měl potřebu neustále si dovysvětlovat, co se stalo a proč.“

Nepřestanu, dokud budu mít sílu pracovat

Na místa spjatá s totalitním terorem a brutalitou se Jiří Sozanský vrací po celý život. Přestože ve své tvorbě soustavně zkoumal a reflektoval mechanismy zla a ptal se po podstatě všech možných forem násilí a útlaku, kořen zla v člověku se mu zatím najít nepodařilo: „Zatím jsem na to nepřišel, ale snažím se tomu porozumět alespoň z částí. A nepřestanu, dokud budu mít sílu pracovat.“

Jeho výstava ve španělské Segovii začne už 13. 4. Výstavy ale připravuje i v Česku. V listopadu 2018 v Galerii GASK otevře výstavu, kterou připravili s kurátorem Drurym k padesátému výročí úmrtí Jana Palacha. „A v listopadu 2019 si připomeneme 30 let od pádu totalitního systému. Což je výročí, které jsem si nemohl nechat ujít. Název výstavy v Obecním domě, kterou jsem původně koncipoval jako Fragmenty paměti, jsem po nedávných Parlamentních volbách v Česku přeměnil na Amnézie. Jasně totiž vidím, jak lidé v Česku postupně ztrácejí paměť,“ uzavírá Jiří Sozanský.

Celý záznam pořadu včetně dalších hostů a skladeb českých i zahraničních hudebníků, kteří v brzké době vystoupí v Česku, a které do vysílání vybral Ondřej Bambas, si můžete poslechnout zde:

Dostupné na: https://vltava.rozhlas.cz/kde-se-v-lidech-bere-zlo-na-jsem-zatim-neprisel-rika-vytvarnik-jiri-sozansky-7153604